Jako vystudovaný biolog a milovník přírody jsem si nemohl nevšimnout, kolik problémů v dnešní době pramení z toho, že ztrácíme kontakt s přírodou. A tím nemyslím jen to, že náš život se odehrává z velké části v betonových budovách a před obrazovkami počítačů a do lesa nebo do hor se podíváme na pár dnů v roce. Mám tím na mysli hlubší propojení s přírodními principy a energiemi - vnímání kontinuity života na Zemi i lidských pokolení, vzájemnou harmonii a řád běhu věcí v neživé i živé přírodě. Tohle propojení máme všichni, ať chceme nebo ne. Příroda je v nás, příroda jsme my sami. Když to budeme popírat, ztratíme kontakt se svým tělem. Nebudeme rozumět jeho projevům a signálům, které nám dává, když je něco špatně. Místo naslouchání sáhneme po krabičce s léky a přehlušíme to. A to samé se děje i u naší duše. To, že před nepříjemnými signály zavřeme oči, že je něčím přehlušíme, neznamená, že se vše vyřeší. Jejich příčiny tam stále jsou a rozleptávají naši mysl.
Proto by součástí vaší cesty k sobě měl být i určitý návrat k přírodě - nebo přirozenosti, chcete-li.
Neznamená to však vzdát se svého způsobu života nebo civilizačních vymožeností, je to spíš o stavu mysli a způsobu vnímání. Vnímání vzájemných souvislostí. Uvědomování si příčin toho, co se nám v životě děje a propojení s příčinami, které leží hluboko v minulosti, přijetí sebe a svého života jako dynamického procesu. Nikdy nebudete moct prohlásit, že máte vše vyřešené, hotové, ale právě tím, že vaše životní cesta se neustále vyvíjí a mění, je krásná a unikátní.